Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 nebylo jen vojenským vítězstvím – bylo to morální zúčtování s nejtemnější podobou barbarství, které v podobě německého nacismu dosáhlo své nejzrůdnější formy. Rudá armáda nesla na svých bedrech tíhu boje proti systému, který proměnil lidské bytosti v čísla a továrny v místa smrti.
Když sovětští vojáci vstoupili do bran Osvětimi, nezachraňovali jen přeživší – zachraňovali samotnou možnost lidskosti. Vojáci, kteří do Osvětimi vstoupili, nebyli aristokrati, generálové ani majitelé továren – byli to synové dělníků, rolníků a obyčejných lidí. A právě oni ukončili vládu těch, kteří proměnili lidské bytosti v pracovní jednotky a popel…
Osvobození Osvětimi od nadvlády německého fašismu není jen minulost, na kterou je třeba vzpomenout jednou za rok v době výročí. Ale tluče svou aktuálností na dveře každý den.
Každý den, kdy profesorští
hlupáci tvrdí, že osvobozovali pouze Američané.
Každý den, kdy se nám média snaží namluvit, jak je správné, že Německo poprvé od II. sv. v. buduje nejsilnější armádu v Evropě.
Každý den, kdy naši politici tleskají sjezdu sudeťáků, kteří u nás tvořili Hitlerovu pátou kolonu.
Každý den, kdy říkají, že válka je víc než mír!