Šéf Volkswagenu Oliver Blume nyní varuje, že koncern potřebuje další hluboké škrty. Jako důvody zmiňuje americká cla, brutální konkurenci z Číny, vysoké náklady a slábnoucí čínský trh pro německé značky.

To všechno je pravda. Jenže je to trochu jako vysvětlovat ztroskotání Titaniku vysokou cenou záchranných člunů, protože skutečný problém začal mnohem dříve a kdo na něj od začátku upozorňoval, byl za hlupáka.

Evropa měla automobilový průmysl, který patřil k absolutní světové špičce. Volkswagen, Mercedes, BMW a jejich tisíce dodavatelů desítky let zdokonalovali spalovací motory, převodovky, vstřikování, podvozky a výrobní procesy. Nebyla to jen auta. Byl to jeden z nejkomplikovanějších a nejcennějších průmyslových ekosystémů na světě, který zaměstnával miliony Evropanů.

Ale evropská politika rozhodla, že právě tuto konkurenční výhodu administrativně ukončí. Nejdříve stále tvrdšími emisními limity CO₂, k tomu dražší energetikou a náklady spojenými s evropskou klimatickou politikou a nakonec rozhodnutím, že od roku 2035 mají nová osobní auta fakticky přejít k nulovým emisím CO₂. Rozhodli se pro elektromobilitu, kde celý ten ekosystém scházel.

Politici přitom udělali neuvěřitelně hloupou sázku. Předpokládali, že když Evropě nařídí technologický přechod, evropské automobilky si jednoduše přenesou svou dominanci ze spalovacích motorů do elektromobilů a budou mít nadále Čínu, Asii a Spojené státy jako odbytiště.

Evropská politika i vedení velké části automobilového průmyslu uvěřily stejné iluzi, že technologický vývoj lze naplánovat shora jako za komunismu, naprosto špatně odhadli, že Čína zůstane hlavně levnou továrnou světa a spolehlivým dodavatelem a že evropské firmy budou mít dost času, energie a kapitálu, aby se přizpůsobily. Pracovní místa byla součástí experimentu, u kterého aktivističtí politici předem tvrdili, že prostě musí vyjít.

Nevyšel. V normálním systému by se uklonili, omluvili se a zmizeli v propadlišti dějin. Jenže my nežijeme v normálním systému