Vedle přípravě podkladů na jeden projekt jsem narazil na potřebu ujasnit si vztah „zákonů Evropské unie“ a slovenské legislativy. Věděl jsem, že Evropská unie má „nějaké směrnice a nařízení“ a že některé se uplatňují přímo, aniž by se jimi zabýval náš parlament a některé musí parlament přenést do našich zákonů. Ale „co je co“ jsem nevěděl. Jen jsem vnímal, že evropské právo je nějak nadřazené našim zákonům a dokonce ústavě. Abych v tom měl jasněji, tak jsem začal „studovat“ a výsledek jsem shrnul zde.
Nejdůležitější státní zákon – ústava
Každý stát, s podobným společenským zřízením jako máme my (normální demokracie), má jako hlavní zákon ústavu. U nás je to Ústava České republiky. Byla přijata v roce 1992 a její text si můžete přečíst v oficiální elektronické sbírce zákonů www.slov-lex.sk nebo v čitelnější verzi na stránce ZakonyPreLudí.sk. Je to Ústavní zákon č. 460/1992 Sb., Který byl přijat Slovenské parlamentem 1. 9. 1992.
Ústava ČR ve svém prvním článku říká: „Odstavec (1) Slovenská republika je svrchovaný, demokratický a právní stát. Neváže se na žádnou ideologii ani náboženství. „Avšak nakolik jsme se chtěli zapojit i do vyššího celku jako je naše republika, tak naše ústav byla v roce 2001 upravena tak, že dobrovolně část našich zákonných pravomocí můžeme přenést jinde. Do Ústavy SR přibyl článek 7:
„Čl. 7
(1)
Slovenská republika může na základě svobodného rozhodnutí vstoupit do státního svazku s jinými státy. O vstupu do státního svazku s jinými státy nebo o vystoupení z tohoto svazku se rozhodne ústavním zákonem, který se potvrdí referendem.
(2)
Slovenská republika může mezinárodní smlouvou, která byla ratifikována a vyhlášena způsobem stanoveným zákonem nebo na základě takové smlouvy přenést výkon části svých práv na Evropská společenství a Evropskou unii. Právně závazné akty Evropských společenství a Evropské unie mají přednost před zákony České republiky. Převzetí právně závazných aktů, které vyžadují implementaci, se provede zákonem nebo nařízením vlády podle čl. 120 odst. 2.
… “
Tím se od 1. 7.2001 položila možnost České republiky vstoupit do Evropské unie a část našich zákonů podřídit právnímu řádu EU. Protože i proběhlo platné referendum, tak 1. 5. 2004 jsme se stali členem EU. Tímto dnem se na nás všech vztahuje i právo EU. To má několik úrovní, některé jsou pro nás platné bez vlivu NR SR nebo Vlády SR, jiné musí být do zákonů nebo nařízení vlády implementovány – musí být prohlášeny novým zákonem nebo nařízením vlády. V další kapitole se podíváme na jednotlivé druhy legislativy Evropské unie.
Nejdříve legislativa Evropské unie, až poté naše
Prameny práva EU
V EU jsou dva hlavní prameny práva: primární právo a sekundární právo (zdroj: Evropský portál e-justice).
Primární právo tvoří smlouvy vytvářející právní rámec Evropské unie. Sekundární právo tvoří právní nástroje založené na těchto smlouvách, jako jsou nařízení, směrnice, rozhodnutí a dohody. Kromě toho existují obecné zásady práva EU, judikatura vytvořená Soudním dvorem Evropské unie a mezinárodní právo.
Rozpoznávacím znakem práva EU je, že je přímo vymahatelné před soudy členských států EU ( „přímý účinek“) a že se může stát, že zákony členských států EU nemusí být použitelné v případě, kdy jsou v rozporu s právem EU ( „nadřazenost“ práva EU).
Primární právo EU (smlouvy)
Primární právo lze považovat za hlavní pramen práva Evropské unie. Má nejvyšší postavení v rámci evropského právního řádu a tvoří ho zejména následující smlouvy: „zakládací“ smlouvy: Smlouva o Evropské unii, Smlouva o fungování EU a Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii ,; protokoly a přílohy ke smlouvám, smlouvy o přistoupení členských států Evropské unie a další smlouvy.
Sekundární právo EU (právní předpisy, dohody atd.)
Sekundární právo tvoří takzvané jednostranné akty a dohody. To jsou: nařízení, směrnice, rozhodnutí, stanoviska a doporučení. (Zdroj: europa.eu)
Nařízení (Regulations)
Nařízení je obecně závazný právní akt, který je přímo použitelný v celém rozsahu v celé EU. Když chtěla například EU zajistit existenci společných záruk vztahujících se na potraviny dovážené ze zemí mimo EU, přijala Rada nařízení.
Směrnice (Directives)
Směrnice je právní akt, kterým se stanoví cíle, které mají dosáhnout členské státy EU. Je však na jednotlivých zemích, aby navrhly vlastní právní předpisy, kterými se tyto cíle dosáhnou. Jedním z příkladů je směrnice o právech spotřebitelů, kterou se posilují práva spotřebitelů v celé EU, například prostřednictvím odstranění skrytých online poplatků a nákladů a prodloužení lhůty, během níž může spotřebitel odstoupit od smlouvy.
Rozhodnutí (Decisions)
Rozhodnutí je právní akt závazný pouze pro toho, komu je adresován (např. Členskému státu nebo společnosti) a je závazné v celém rozsahu. Komise například přijala rozhodnutí o účasti EU v různých organizacích pro spolupráci při předcházení ter